Zápisky ze zámoří

v časech dávno minulých (ještě než se mi narodily děti) jsem pracovala v "lepším" obchodním domě. Nablýskaná téměř mramorová podlaha, vysoké ceny, tichá,nevtíravá hudba. Tedy nevtíravá... pokud jste jen procházeli. Nám pracujícím bylo naslouchat třem písním vyvedeným na Panovu flétnu celé dny. Jedna se mi obzvláště zaryla do mozku: Another Day In Paradise od Phila Collinse. Toto veledílo hrané na Panovu flétnu působí obzvlášť odpudivě a je s podivem, že ne autora ještě nikdo nespáchal atentát. Neboť z hlediska vyššího principu mravního... vražda na tyranu není zločinem!

Hurá, skončily nám prázdniny!

Tak já zas zejtra do rachoty, Mudrc do školy. Hádanka pro bystré hlavy:kdo se víc těší?

No Mudrc to nejni. Ostatně, ukažte mi osmiletého chlapce, který se těší do školy. To snad ani Mirek Dušín...

Já jsem natěšená, přiznám se bez mučení. Přes svátky jsem konečně přečetla  "Svět autisitckého dítěte", můžu vřele doporučit. Máme totiž v práci jednoho takového, řekněme třeba Ludvíčka.  Ludvíček má kulaté modré oči, baculaté pihovaté tvářičky a ano, blonďaté vlásky. K tomu něco přes půl metráku, což je na osmileté dítě dost(vsuvka: nepište mi prosím do komentářů nic o amerických obézních dětech, Ludvíček trpí poruchou štítné žlázy).Ludvíčkův mentální vývoj zaostává, jeho autismus je mírný, jeho záchvaty vzteku nemírné. I v největším amoku se ale chová jako malé dítě. Před Vánoci nám například oznámil, že nedostaneme dárky, protože ho zlobíme. Často nám taky nahlásí: Tady já končím!, oblíkne se a snaží se opustit chrám vědění, v laických kruzích nazývaný obecnou školou. Škola nebo chrám, jen tak se sebrat a odejít nelze. Takže si v práci i zaběhám. Díky Ludvíčkově nadváze je to většinou kratší sprint, protože den dobrý hoch daleko nedojde. Vztek cestou vyprchá, do učebny se vracíme ve znamenité náladě a s růžovými tvářičkami.

Některé dny je mi vylézt na nejvyšší klouzačku, oblíbenou to skrýš jedné malé holčičky. Dolů nelze jinak, než sklouznout.

Poezie všedního dne: jedno z mála zaměstnání, kde vás platěj za klouzání

Vím, že je to jen mizerná rýmovačka, ale pro všední den to snad stačí, ne?

Jdu se klouzat.

Výročí blogu: dnes.

Máte-li po ruce alkohol, přpipjte mu. nemá to se mnou lehký, chudinka.

Živijó!

Halloween. Zmalovala jsem si obličej a děti prej, vy ste za upíra, že jo?

Mudrc se převlékl za svou nejoblíbenější literární postavu, t.č. Jindru Hrnčíře. Mával kolem sebe "originál replikou" kouzelnické hůlky , mumlaje zaklínadla. K ničemu nedošlo, ale ještě pár let mu nebude jedenáct, takže možná ta sova přece jen přiletí.

Princezna vplula do růžových šatů s pardálím vzorem, do vlasů vetkla čelenku se špičatými oušky. Mňau. Mňau, mňau, mňau, mňaaáu, pravila. A pak ještě. A ještě.

Dorazili naši přátelé, doprovázející pětiletého ninju a dvouletého žabáka. Ninja skákal a mával kolem sebe plastovým mečem. Žabák sice mlčky, ale rychle přemisťoval veškeré předměty ve svém dosahu. Uáá! zvolal ninja hromovým hlasem. Odpovědí mu bylo jedno mňau a jedno Petrificus Totalus. Byl čas vyrazit. Mňau.

Obětavě jsem zůstala doma, abych mohla rozdávat dobroty koledníkům. Přišla hromada upírů, jedna fakt dobrá zombie a několik Darth Vaderů, z nichž ani jeden neměřil víc než metr.

Zombie odešla poslední, pak už bylo docela mrtvo. Položila jsem mísu s dobrotama na schody před barák a vyrazila jsem hledat rodinku. (kdybych byla bývala měla hůlku, mohla jsem jen zavolat Accio Family!).

Ale co se nestalo, milé děti. Přišla mi do cesty sousedka s podnosem. A na tom podnose byly malé, malinkaté kalíšky se želatinou. A v té želatině byl začarovaný démon. Jmenoval se Alkohol a napáchal už po světě mnoho zla. Bylo nutno ho okamžitě zlikvidovat. Hahá, hohó, johohó, ejchuhů!

Rodinu jsem našla. Měsíc byl kulatý a svítil ostošest. Domů jsem došla po svých (však to bylo hned za rohem). Byl to moc pěkný večer. Mňau.

Finite Incantatum.

Došlo na mě. Mateřská tzv. dovolená mi skončila. Nastoupila jsem jako asistentka k mentálně postiženým dětem v místní škole.

Nevěděla jsem, co od té práce čekat, tak jsem nečekala nic. A je to vlastně takový obyčejný. Práce s dětma, především. Není to ani Fany, ani Forrest Gump ani zamřížovná okna a vyjící šílenci. Je to malá skupina dětí, které se učí číst, psát a počítat, před jídlem si umýt ruce a říkat děkuji a prosím. Sentimentalita je trapná, cynismus není namístě. Je to, co to je.

V Zámoří neexistují zvláštní školy, jen děti ze zvláštními potřebami. Takže v každé škole je učebna pro děti, která se učí pomaleji, protože se tak prostě narodily, jak říká Mudrc. Děti se podle svých schopností a možností účastní "normální" výuky, ve svojí učebně   se potom podle svých možností a schopností učí, co se naučit můžou. Funguje to docela dobře, alespoň v naší škole. A mě ta práce baví.

Nehodlám prostřednictvím svého blogu rozesílat endorfiny. Ale: venku je nádherný podzimní vzduch, já chodím do práce pěšky a je mi tak obyčejně dobře. Asi karma,voe.

Jojo, už nám to nastává.Kolorédské jaro stojí celkem za prd, mírná zima si léčí mindráky a tak občas nasněží ještě v květnu, abysme si nemysleli. Léto je neúprosné, suché a horké a vpadá k nám bez varování. No a pak zas ta zima do toho... Takový jakože souboj titánů. Letos nám jakýmsi omylem (že by klimatické změny, přece jenom?) zapršelo, a to vydatně.

Dny se prodlužují, na zahradě kdeco vyrašilo a v supermarketu se objevily broskve. Princezna svou „Czenglish“o jednu požádala. Se špatně potlačovanou hysterií jí povídám „Broskev, chceš broskev, že jo, že chceš broskev?“ a ona na to jo, já chcu peachu. Koupila jsem meloun.

 Na cetě zpět domů je před námi auto s poznávací značkou, jejíž tři písmena mě vždycky pobaví: M, R a D. Tomuhle řidiči tam ale ještě chybělo Z, podle toho jak jel. Jelikož jsem měla v autě děti, nechtěla jsem užít úlevných vulgarismů i pravila jsem hlasitě: takovýhle řidiči mě teda fakt štvou! Mudrc mi to ze zadního sedadla vrátil i s úroky: Víš, že to slovo na f bys neměla tady říkat...

Dnešek se začal opravdu pěkně. Mudrc byl hned poránu nezvykle přívětivý, posnídal bez remcání, hygienické úkony  provedl bez kňourání a oblečen byl natotata. Poté nasedl na kolo a odkvačil za  Vojevůdcem, takto sým nejlepším přítelem, aby si ještě před vypuknutím vzdělávacího procesu stihli povyměňovat Bakugany. Vojevůdcova matka je doprovodila do školy, takže já jsem získala zadarmo půlhodinku na přečtení novin a popíjení horké kávy. Princezna už byla dávno oblečená a způsobně si hrála s panenkou.

Jó, nic netrvá věčně. Už jsem se chystala vyjet za dobrodružstvím všedního dne a vtom jsem ho spatřila svejma vočima...... na příjezdové cestě v garáži, na našem pozemku (!)  leželo TO. Psí. Ještě čerstvé.  Zpanikařila jsem. Pan choť byl ještě doma, znalecky oblédl katastrofu a pravil ať neječím, že to odklidí.

No jo, jenže ono TO leželo tak nešikovně uprostřed. A  já  tak nerada  a tak špatně couvám. Tak tak tak... jsem couvala , i volantem otočila, jen ne proboha do TOHO. A tak do štěrku, a tak do trávníku, a tak zpátky kousek do garáže – pan choť to celé vědecky pozoroval  a nevolal, jak se obvykle volá, ještě můžeš a trochu víc doprava, kdepak. On volal co blbneš a normálně vyjeď rovně.

Ono TO mohlo být tak trochu příznačné pro dnešní den. Patnáctého dubna. Jela jsem na poštu odeslat šek chlívákům od vlády, co si za moje peníze kupujou boouráky.. Teda jenom od té kolorédské. Federální chlíváci mi naopak budou téměř stejnou částku vracet. Jak u blbejch, že jo.

Kosmos je ale  mrška a řídí se náhodami. Zapomeň na kauzalitu, bídný červe. Život nejenže  není  peříčko, on život není ani literatura  a hovno před barákem se nestane symbolem ani metaforou. Takže nic. Daně jsem platila na poslední chvíli, protože jsem prostě ten typ, co dělá věci na poslední chvíli.  A fakt, že nějaký mrzký pejskař neuklidil po svém miláčkovi, se nestal zlomovým bodem , kdy jsem nadobro ztratila víru v lidstvo. Ne a ne a ne. Odpoledne  jsem se dozvěděla, že místo, na které si velice brousím zuby, bude od půlky srpna volné. Nic spolu nesouvisí.

A jak má pak člověk blogovat? Znásilňovat realitu, aby byla čtivou?  Nebo realitu úplně odhodit a publikovat jen fantasmagorické výplody  unaveného mozku?

To jsou závažné otázky, dámy a pánové.

Scéna: psací stůl, počítač

Osoby: Mudrc a Jeho Matka

JM: Víš, po Internetu si nemůžeš jen tak brouzdat sám, někdy jsou tam věci, které děti nepotřebujou vědět.

M: Myslíš jako sex?

JM: No třeba.

M: Bléé

JM: Prosímtě, co ty víš o sexu, že děláš bléé?

M: Moc ne. Jenom že to je pro dospělý. A je to jak si říkala, mamko: některý věci děti nepotřebujou vědět.

Tak snad máme na pár let pokoj....

Sláva, nazdar výletu, nezmokla jsem, už jsem tu... A to jsem si ani nevzala deštník! Jen tak mezi námi – pochybuji, že onu užitečnou pomůcku někdo v Albuquerque v Novém Mexiku vůbec vlastní. Tam totiž, přátelé, prakticky neprší.

Let z Denveru do Albuquerque trvá jen asi třičtvrtě hodiny. Stojí za to sedět u okýnka – letíte celou dobu nad horama a dostatečně nízko. V příštím životě chci být horským orlem nebo aspoň pilotkou Southwest Airlines.

V Albuquerque bylo nádherné jarní počasí. Protože jsem byla na takové, řekněme, pracovní cestě (ne, netančila jsem v baru nahoře bez!), děti a pana chotě jsem nechala doma. Ach to blaho – dojít si na WC když se chce mně, vypít si kávu ještě horkou a nemust řešit spory typu "ale vona mě praštila první!". Vyřídila jsem, co jsem potřebovala a odebrala se do hotelu, který zjevně pamatoval lepší časy. Aby bylo všechno ještě úžasnější, celou dobu mi zněla v hlavě píseň "v tom pajzlu jsme v hajzlu". Přežila jsem celkem ve zdraví a byl čas odebrat se za turistickými prožitky a pak hurá domů.

Albuquerque je jedno z mála západozámořských měst s opravdickým náměstím. I kostel tam mají a všecko. Teda hlavně restaurace a obchůdky se suvenýry, ale je to milé. Posuďte sami: výška, tlak, teplota, rosný bod.

Nakoupila jsem několik obzvláště vypečených pálivých papriček jako  úplatu panu choťovi, aby nebrblal, že byl celý víkend bez manželky. Měla jsem asi dvě hoďky času, čekala jsem na kamarádku, která měla náhodou cestu kolem, tak se nabídla, že mě hodí domů (asi tak 700 kiláků). Byla to nádhera.

Na konec obrázek, který má jistou symbolickou hodnotu (i když ten řetěz tam dali myslím proto, aby jim ho nikdo neukrad).

Howgh!

Kolorédo sice neoplývá Indiány a cowboyi, ale divoká zvěř tak důvěrně známá z westernů nám tu a tam osladí život.

První místo jednoznačně zaujímá skunk. Celkem roztomilé zvířátko s krásným černobílým kožíškem... Bohužel nejčastěji vidíme jen jen jeho smutné pozůstatky na kraji silnice. Na rozdíl od koček, veverek a dalších zvířecích obětí nespoutaného automobilismu dokáže ale skunk svou vlastní smrt pomstít. Dokonale. A nejen tomu troubovi, který ho přejel, ale i komukoliv, kdo daným úsekem projíždí v dalších dnech, týdnech, někdy i měsících (když tu mrtvolku nikdo neodklidí). Obzvlášť pikantní je skunkovina v horkých letních dnech. Jen pro fajnšmekry a silné povahy!

Nespavcům doporučuji za tichých nocí nastražit uši a vychutnat si vytí kojotů. Přidá-li se k nespavosti depka nebo sebevražedné sklony, kojotí zvuková kulisa je dokonalá. Doporučená četba: nějaký ten Kafka, Dostojevský nebo Ladislav Klíma. Velmi vhodné pro jedince unavené americkým neutuchajícím nadšením pro cokoliv.

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala! Nebo se odstěhujte do Koloréda, nechávejte venku pravidelně nějaké jídlo a medvídek mýval k vám přijde zadarmo. Rozžvýká na co přijde, rozhrabe vám popelnici a serve se s vaším psem.

Zatím se loučím, přátelé. Musím zajet na nákup, ale je třeba vzít to dnes oklikou. Na mé obvyklé trase je přejetý skunk...

Jiří Babica, zdá se, je bloggersky vděčné téma. Téma, které spolehlivě vyvolá reakce a zvýší vám čtenost. Což je důvod, proč se mi o něm nechtělo psát, ale už nevydržím mlčet.

Dámy a pánové, vaření je umění. Místo štětců a plátna používá umělec nádobí a potraviny. Někdo je Dalí a někdo (většina) vybarvuje omalovánky. Na tom není nic špatného. I omalovánky můžou být docela hezké, můžu si pořídit kvalitní pastelky a zkusit si obrázky vystínovat. Jiří Babica ovšem čmárá propiskou na okraj novin a pak se chlubí, jakou vymaloval pěknou krajinku.

 Rychlých a levných receptů není nikdy dost. Proč ale, proboha, musí být hlavní ingrediencí kabanos??? Taková hrůza zrovna! Proč musí každá "dobrota" být posypaná sýrem? Třeba ten veselý segedín – jak může profesionální kuchař míchat dohromady kyselé zelí a eidam?! V době, kdy svěrové kulinární trendy směřují k jednoduchým, přírodním ingrediencím a především ke zdravým jídlům, Babica patlá páté přes deváté a ještě si představuje, že tím českému národu prokazuje dobrodiní.Ve vaření neplatí "čím víc ingrediencí, tím lepší kuchař". Dokladem může být třeba japonské suši. V jednoduchosti je krása a u jídla to platí dvojnásob.

Ach jo. Je mi z toho všeho tak nějak smutno a trochu na zvracení :(  Nezbývá, než se se rozloučit citátem:

Můj drahý český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!

Počátkem roku 2009 Janice Palice objevila televizní pořady na Internetu. Protože žila za devatero horami, řekami a dalším geologickým neřádstvem, tu a tam se jí zastesklo po rodné zemi a zurčivé mateřštině. I  jala se české pořady náruživě sledovati.

Jo. Jenže jsem se zpronevěřila všem zásadám intelektuálního snobismu. Pohrdla jsem hodnotnými pořady a čučím na Růžovku. A nemůžu se dočkat dalšího dílu. Dneska jsem si to střihla ještě dvěma epizodama vékáveček, ale s tím musím opatrně. Takovej trip si můžu dovolit tak jednou, dvakrát do měsíce, jinak bude po mně.

Nejhorší na tom je, že mě to děsně uklidňuje. Míchám si takhle večer v kastrólu bramboračku, koukám, jak si celá plejáda hraje na doktory a čekám, až přijde tenmuj z práce. V ledničce mu chladím Plzničku a mám pocit, že je vlastně úplně jedno, kde bydlím.

A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.

The End

Děti a nahota. Hm. Chodila jsem na vývojovou psychologii, kterou učil psycholog, otec tří synů, t.č. na "mateřské". Ten člověk tvrdil, že mu připadá nefér vůči dětem, vidí-li své rodiče nahé, jelikož to není hezký pohled. Mírně řečeno s jeho názorem nesouhlasím. Když ti kluci v životě neuvidí, jak vypadá normální ženská po třech dětech... je mi líto jejich budoucích manželek.

Tím nechci říct, že by se rodiče měli producírovat před dětmi nazí. Nic se nemá přehánět. Nebudu se ale přece sprchovat v plavkách. Moje děti už mě nahou viděly a nezhroutily se z toho.

Jednou jsem si takhle vlezla do vany a Mudrc si přišel popovídat. Namísto povídání si mě ale prohlížel. Bylo mi to nepříjemné, tak jsem mu to hned řekla. Řeči o soukromí a moje tělo je moje atd. Věnoval mi dlouhý pohled a oznámil: Když seš takhle a ve vodě a plavou ti prsa, vypadáš jak mořská panna.

Teď už je mu sedm a já se v koupelně zamykám

Nedávno jsem uklízela Barbíny a ejhle! několik jich bylo vysvlečených do naha. Shodou okolností ty, které se válely v Mudrcově pokojíčku. Tak se ho ptám, proč jsi je svlíknul, to jsi byl zvědavej? Jenom kývnul. A já říkám, no tak jsi to už viděl. A on že mami ale oni jsou takový divný, takhle přece žádná normální ženská nevypadá.

Jupí!!!

Vařila jsem véču rychlovku. Vaření večeří je holt taková alfa omega mého vezdejšího žití.

Pan choť se někde opíjí pod záminkou navazování obchodních kontaktů. Těstoviny se sýrem jsou  rychlovka příjemná, kterou potomstvo zhltne bez řečí.

No jo. Jenže. Vytáhla jsem hrnec a napustila do něj vodu. Zatím dobrý. Zapla plotnu, hrnec na ní. Pak jsem si nějak nemohla vzpomenout, jak se vaří těstoviny.

A tak jsem to tam nasypala. Do studený vody. Koukám na to, nějak se mi to nezdá. Koukám. Nezdá. Koukám.

JEŽIŠMARJÁ, JÁ JSEM BLBÁ! To jsem si nepomyslila, ani pro sebe nezašeptala. To jsem zařvala silným hlasem (a nekoukala jsem přitom ctnostně).

Naše tříletá Princezna zachází s češtinou jak se šafránem. Dobrýho pomálu. Košaté anglické věty si sem tam okoření českým slůvkem. Celou českou větu jsem od ní neslyšela, ani nepamatuju. Až dnes.

Obrátila ke mně andělský obličejík a sladkým hláskem mi to vpálila: Maminko, ty jsi ale blbá,že?

Zpráva z denního tisku:

Prosecutors filed murder chargers Thursday against a pregnant woman accused of stabbing to death her boyfriend during an argument over her cooking.

Otázka: Jaký typ muže se hádá s těhotnou ženou, která drží v ruce nůž?

   A nemáme koně ani krávy ani ranč a na botách nám neřinčí ostruhy. A nemáme nohy do O!

Žiju tu už skoro devět let. A včera...

Včera jsem poprvé v životě viděla nefalšovaného cowboye!  Měl klobouk a všechno! A cválal! Na opravdickém koni!!!

A i ty krávy tam byly.

Zahlídli jsme ho jen tak z auta. Děti byly u vytržení.

A já jsem si na něj založila speciální rubriku. Až zas uvidím nějaký ten wild wild west, dám vám vědět.

A co bych si o tom neublogla.

Večeře ostatně byla chutná, děti ji snědly bez obvyklého kňourání, pošťuchování a nevhodných otázek typu Co to je, to zelený?

Dokonce i pan choť si pochutnal. On je totiž náročný strávník. Než mě potkal (a  oženil se, postavil dům,zasadil strom a zplodil syna), zabýval se pan choť cestováním po světě. A na svých cestách okusil ale opravdu všeličeho, to si nechaj vypravovat. Jiný by jej možná označil nelichotivým příměrem odkazujícím do říše všežravých čtvernožců, ale já, protože je to koneckonců muž, kterého miluji a otec mých dětí, já se uchýlím k termínu kulinární dobrodruh.

 A to se, prosím pěkně, během těch svých cest poblil všehovšudy dvakrát.

Je čas špinit nádobí a je čas to nádobí umýt.

Tak zatím nashle.